Je načase omezit zahraniční mise AČR?

Kde jsou ty doby, kdy jsem věřil tomu, že u Kábulu bojujeme za Prahu. Je to už pěkných pár let, to se psal rok 2004. První bojová mise od 2. světové války. Operace Enduring Freedom.

Dnes působíme (Armáda ČR) v několika misích po celém světě a mám pocit, že válka (teroristický útok) je Praze blíž, jako dlouho předtím. To mě vede k otázce, jestli naše účast, tedy účast našich vojáků v takových misích, nebyla zbytečná? Dále se pak musím ptát, za co jsme tam bojovali, za čí svobodu, nebo za čí bezpečí? Nemyslím si, že se obyvatelé České republiky dnes po těch letech, kdy jsme vysílali naše vojáky (mimo jiné za nemalé peníze daňových poplatníků), cítí na našem území bezpečněji, než v roce 2004, kdy toto osvobozování afghánského lidu a válka proti terorismu pro vojáky AČR na území Afghánistánu začala. Tím nechci v žádném případě znevažovat práci našich vojáků, kterou tam za tu dobu odvedli. Všechna čest.

Dnes, tzn. na konci roku 2020, jsme v patové situaci. Osvobozujeme afghánský lid ve spolupráci s NATO už 19 let. Myslím, že tím je naše osvobozování u konce a podle toho, jak se situace vyvíjí, tak země s velkou pravděpodobností, opět spadne do rukou Talibánu. A my začínáme mít jedinou starost, jak se tak nějak z toho prostředí bez ztráty kytičky ztratit.

Musím se však přiznat, že jedno pozitivum tahle naše pomoc opravdu přinesla, a to vycvičenost vojáků. Protože vojáka můžete cvičit ve výcvikových prostorech od rána do večera a od večera do rána, ale tu zkušenost, kterou získá v bojové operaci, není možno ve výcvikovém prostoru nasimulovat. V bojové operaci vám jde opravdu o život a bojové návyky, které si tam vypěstujete, výcvik v míru nenahradí.

V této covidem poznamenané době jsem si vyhledal na Ministerstvu obrany objem zahraničních operací, ve kterých se účastníme. Respektive to, co Poslanecká sněmovna PČR na návrh Vlády ČR dne 29. září 2020 schválila. Musím se přiznat, že to je zajímavé čtení. Celkem se naši vojáci v letech 2021-22 budou účastnit patnácti zahraničních operací, z toho tří pouze připravovaných a čekajících na aktivaci. Dohromady se jedná o 851 vojáků v roce 2021, respektive 946 vojáků v roce 2022. Finančně vyjádřeno to znamená 1 726 mil. Kč v roce 2021 a 1 804 mil. Kč v roce 2022.

Otázkou je, kolik z takto vynakládaných prostředků a lidské síly by se dalo ušetřit. Musíme naše vojáky vysílat do Mali, na Sinajský poloostrov, do Iráku nebo do Afghánistánu? Osobně si myslím, že je načase naše aktivity omezit a soustředit se na obranu České republiky potažmo Evropy.